Markéta Čornejová: Historie Malešic

Počátkem 20. století můžeme z malešického katastru vyčíst asi 360 ha luk a polí, pastvin a zbytků morušových sadů, jejichž výsadba v okolí vsi pokračovala ještě v průběhu 20. let 19. století.

         Do školy musely malešické děti docházet do sousedních Hrdlořez, do Kyjí a na Žižkov, jelikož ani v první polovině 20. století nebyla v této obci zbudována škola. Stalo se tak až v padesátých letech, kdy byly v Malešicích postaveny základní školy dvě. Jedna stojí na rozhranní Malešic a Strašnic v ulici Hostýnské, druhá přímo v centru na malešickém sídlišti v ulici Nad Vodovodem. Ani kostel, kam by mohli obyvatelé docházet se v Malešicích nenacházel, a tak museli Malešičtí opět zamířit do okolních obcí[1].

         Součástí hlavního města Prahy se Malešice staly, podobně jako další obce dnešní Prahy 10, roku 1922. V té době byl místním starostou Václav Slavík, obec měla 150 popisných čísel, ve kterých žilo 1371 osob.  V následujících letech se do domků nastěhovaly především dělnické rodiny, jež tvořily většinu obyvatel Malešic, dokonce asi o 20 % více, než v sousedních Záběhlicích či Strašnicích, K městské části pražské čtvrti XI. připojeny byly jako periferijní její části Hrdlořezy a Malešice, dosud oddělené od ní velkými lány polí a rozkládající se při výpadní silnici, směřující na Český Brod. Obě části jsou ještě málo dotčeny Prahou, i když také u nich již vyrostly obytné kolonie, zejména dělnické.[2]

         Tolik tedy ke stručné historii obce Malešice. Bohužel v pramenech, ať již vydaných publikacích či na městském úřadě se nenachází podrobnější a přesnější informace. Fakta o Malešicích se ve větší míře shodují, jejich nedostatek je způsoben nejspíše tím, že Malešice si za celou dobu své existence nedokázaly vydobýt lepší postavení. Jednalo se jen o menší lokalitu, od počátků se ve  správě  a držbě vystřídalo mnoho majitelů. Nikdy zde nebyl  ani kostel a od 19. století, kdy se většina nynějších pražských čtvrtích rozvíjela (zejména sousední nedaleké Vinohrady, sídlo bohatých obchodníků a továrníků), tvořilo většinu obyvatel obce dělnictvo. Snad právě proto, Malešice žily a snad stále ještě žijí ve stínu svých „výstavnějších“ sousedů. 

Významné malešické budovy, ulice a pamětihodnosti

         Nejvýznamnějším stavením, jež má za sebou dlouhou historii je dům č.p. 1 – bývalý malešický zámeček. Jedná se o menší budovy obdélníkového půdorysu, nacházející se na Malešickém náměstí. Zámeček vyrostl na místě původní gotické tvrze z počátku 15. století. Sídlo nechal postavit v letech 1686 – 1689 Kryštof Vratislav z Mitrovic podle plánu  italského architekta G.A. Canevalleho, jenž  na výstavbě spolupracoval se štukatérem G. Spaziou. Roku 1727 byl zámeček i s obcí odkoupen pražskou univerzitou, o zhruba třicet let později byl radikálně přestavěn a z této doby nejspíše pochází jeho dnešní podoba.[3] Součástí přilehlého dvora je několik hospodářských budov, k nimž patří dodnes zachovalá barokní sýpka s dvoulodními prostory a dřevěnými stropy a také stodola se segmentovými arkádami. V interiérech objektu můžeme spatřit klenuté prostory s křížovými klenbami a původními trámovými stropy. V současné době je malešický zámeček památkově chráněným objektem.       

         V Malešicích se nachází i oblíbený hotel Baroko, který patří starousedlé rodině Hovorkově.  Dnešní hotel Baroko je původní selský dvůr, jehož kořeny sahají až do počátků 17. století, v roce 1761 byl dvůr přestavěn a rozšířen Rozsáhlou rekonstrukcí v 90. letech 20. století se ze zchátralého dvora stala reprezentativní malešická budova, kde si dávají dostaveníčko i významné osobnosti.  

         V ulici U Tvrze dnešním č.p. 10 se nacházel hostinec U Břečků. Toto místo bylo v minulosti velmi  nejen oblíbenou hospodou, nýbrž i střediskem téměř veškeré společenské zábavy. Kromě nepostradatelného výčepu a jídelny se zde nacházel i sál s jevištěm a místem pro hudebníky. U Břečků se scházely i rozličné malešické spolky. Za všechny jmenujme alespoň Klub mladé generace Svatopluk Čech, který zde občas pořádal ochotnická divadelní představení.[4] V letních měsících byla u obyvatel obce  velice oblíbená hospodská zahrádka, kde se hlavně v neděli scházela četná společnost u kulečníku.  V nedávné době byl tento hostinec obnoven (Malešická tvrz) a znovu patří mezi velmi oblíbená místa setkávání i kulinářských zážitků.

         Jak již bylo zmíněno výše, v Malešicích  nikdy nebyl vystavěn žádný kostel, ale pokud bychom se čtvrtí prošli pozorně, nalezneme na okraji sídliště v ulici Na universitním statku, zachovalou výklenkovou kapličku. Má půlkruhovou zaklenutou niku a postranní trojúhelníkové pilastry, které nesou trojúhelný štít. V tympanonu můžeme spatřit zbytky fresky znázorňující poprsí Panny Marie, zatímco v nice je dosud patrná freska Krista na kříži. Kaplička pochází z druhé poloviny 18. století a prý nápadně připomíná známé kaple u Staroboleslavské cesty . Malešická kaplička byla poprvé restaurována roku 1902, naposledy 1984. 

         Menší kapličku uvidíme také v malém parčíku v původní historické části obce. Jedná se o nepatrnou stavbu se sedlovou střechou a věžičkou. Kaplička je zasvěcena sv. Václavu a pochází z poloviny 19. století.[5]

          Hospodářská usedlost č.p. 2, jež se nachází na nároží Malešického náměstí a ulice Na universitním statku je bývalý statek pana Ryšánka.  Hospodářský areál k němuž patří i jednopatrová obytná budova byla v 50. letech 20. století spravována státním statkem Praha, později zde byla zřízena mateřská škola, dnes, po rekonstrukci, slouží jako sídlo firemních kanceláří. 

         Malebné zákoutí dnes tvoří zahradnické učiliště, nacházející se ve svahu pod kopcem Tábor. Nad údolím potoka Malé Rokytky (dnes, pro blízkost policejní školy, lidově zvaném „údolí dutých hlav“) lze spatřit původní usedlost z druhé poloviny 19. století. V následujících letech zde byl vytvořen malebný park s rybníčkem, zahradní altán nebo most s elektrickými prvky, který celému prostoru dodal silně romantický ráz. Současný vzhled zámečku pochází z roku 1920,  posledním soukromým majitelem byl bohatý průmyslník J. Jirásko. Během druhé světové války odtud byla odcizena převážná sochařská výzdoba exteriéru.

         Pokud se zaměříme na malešické cesty a silnice, nesmíme opomenout místní nádraží. Dnes slouží jako dopravní uzel  České pošty, trať však byla zbudována roku 1936. Zejména její okolí je v současné době více než nevábné. Nejprve trať vedla na libeňské nádraží, později na Žižkov a do Běchovic. Za zmínku stojí také tunel z Malešic do Hrdlořez. Je dlouhý 370 metrů a jeho výstavba, na níž se podíleli hlavně italští  váleční zajatci, probíhala v letech 1914-1919.

         V minulosti vedlo přes Malešice několik kupeckých cest. Jedna významná přicházela od brodu na Maninách. Na jihu se na ni napojovala cesta od Strašnic a odtud cesta pokračovala směrem na Hostivař přes dolní Měcholupy a Mnichovice do Posázaví. Jiná obchodní cesta navazovala na stezku vedoucí z Moravy na Levý Hradec, přicházela do Malešic z Kyjí. V průběhu let význam stezek přes Malešice upadal, zejména po kultivaci lesa na Vydrholci, kdy se začala využívat bezpečnější cesta přes Strašnice směrem na Český Brod. 

         Zastavme se ještě u místních názvů a jmen ulic. Jednou z nejstarších je ulice Na universitním statku, která nese název podle  majitele Malešic v 18. století – Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Ve 20. století byly také pojmenovány další ulice, jejichž názvy vyjadřují  vztah k univerzitě: např. Bakalářská, Mistrovská a Rektorská. Další nesou jména podle jednotlivých univerzitních rektorů a vědců: Bacháčkova, Bydžovského, Chládkova, Janderova, Kampanova, Vydrova, Zalužanského. V roce 1933 k nim přibyla Troilova a po zahájení nové výstavby také Gollova, Heldova, Tomsova a po rozdělení Troilovy ulice také Kodicilova.[6]  Podle toho lze soudit, že komisi pro pojmenování ulic nejvíce zaujal v dějinách obce fakt, že Malešice patřily pražské univerzitě.

         Z indikačních skic, připojených ke Stabilnímu katastru vzniklému v 19. století, vyčteme staré pomístní názvy.  Mezi ty  nejstarší patří jméno výrazné vyvýšeniny - Tábor, který snad dostal název podle biblické hory, dále místní název Za kovárnou a Za hospodou, což bylo snad odvozeno podle budov, za kterou se určité plochy nacházely. Na vojenské mapě ze třicátých let 20. století je dochován ještě název U cihelny, která se zde nacházela nejspíše v 16. století. Poslední tři zmiňované názvy se již v dnešních Malešicích nevyskytují, je tedy pravděpodobné, že poté, co  budovy zmizely z povrchu zemského, postupně vymizely i z paměti obyvatel. Posledním zajímavým místním názvem je Třebešín, který  leží už na rozhraní Strašnic. Vysvětlení Karla Výruta, že je název odvozen od staroslovanského názvu třebiště, což bylo místo, kam dávní předkové  oběti pohanským bohům, není možno brát tak úplně vážně[7].    

         Malešice za celou dobu své existence  podstatně změnily svou tvář. Na místě původních polí a sadů dnes můžeme spatřit tři obrovské komíny malešické teplárny a v dálce štíhlou siluetu spalovny. Většinu nové zástavby tvoří panelákové sídliště, avšak proti takovým zvěrstvům jako Jižní město jsou ještě obdivuhodně malebné. Jádro sídliště bylo dostavěno v roce 1963, takže patří v Praze mezi ty nejstarší. Malešický park, který vznikal souběžně s původním sídlištěm, je oblíbeným místem oddychu i sportovních aktivit. Obyvatelé starých Malešic ještě mohou procházet malými parčíky a klidnými uličkami kolem původních dělnických domků, z kterých vane duch historie, i když  jen té lokální, kde můžeme tušit odkaz lidských osudů . 

Seznam použité literatury:

Haasová-Jelínková, Marie: Berní rula svazek 18, I. díl – kraj Kouřimský. Praha 1952.             

Holec, František a kol.:  Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,  VII. díl  - Praha a okolí. Praha 1988.

             Holec, František: Kronika královské Prahy a obcí sousedních, IV. díl – Připojené obce a zaniklé osady. Praha 1996.

            Klímová, Helena: Soupis poddaných podle víry 1651 - kraj Kouřimský. Praha 1997.

            Lašťovka Marek; Ledvinka, Václav a kol.: Pražský uličník, I. díl A-N. Praha 1997.

            Lašťovka, Marek; Ledvinka, Václav a kol.: Pražský uličník, II. díl O-Ž. Praha 1998.

            Lašťovka, Marek; Lašťovková, Barbora: Plán Prahy podle indikačních skic stabilního katastru (1840-1842). Praha 2005.  

Profous, Antonín: Místní jména v Čechách, III. díl. Praha 1951.

            Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. Praha 1998.

            Výrut, Karel: Kapitoly z pražské historie. Pelhřimov 2001.

            Zelinka, Timoteus Č.: Pražská předměstí. Praha 1955.

Malešický chodec

David Mateásko, architekt, člen iniciativy Naše Malešice

zdroj www.malesice.eu

Malešice jsou jedinečná, i když na první pohled stavebně neuspořádaná městská část. Malešice nikdy nebyly souvisle se rozvíjející městskou čtvrtí měšťanské kultury konce 19. a začátku 20. století, ale vesnicí mezi poli, loukami, sady a vinicemi, která se rozrůstala po staletí v rámci svých téměř neměnných hranic. Malešice byly připojeny k hlavnímu městu Praze v podstatě náhle zákonem č.114 o Velké Praze v roce 1922.Město bylo v té době daleko za horizontem a zprvu nejevilo o nově připojené části velký zájem. Vždyť první linka autobusu přijela do Malešic až v roce 1926 (to je osmnáct let po zavedení autobusů v Praze) a tramvajová trať zde není dodnes.

Malešice postrádají kvůli svému vesnickému původu  prvky městské tradiční struktury, jakými jsou např. významné obchodní ulice, korza, náměstí a parky a dále architektonické dominanty na významných veřejných místech (např. budovy škol, muzeí, divadel, domů finančních institucí ad.). Tento stav však není nutné vnímat negativně. Naopak! Určitá sídelní ucelenost starých Malešic (tedy původní rostlé obce), která nebyla významně znehodnocena a narušena další výstavbou, je nepochybnou hodnotou.

Kaple Sv. Václava

Území mezi původní obcí a městem bylo od vzniku Velké Prahy postupně zastavováno. Po krátkém období individuální výstavby rodinných domů přišla v 50. letech 20. století doba výstavby socialistických sídlišť a průmyslových okrsků, které vtiskly Malešicím jejich dnešní převažující kolorit. Sídliště Malešice, jedno z prvních pražských sídlišť, postavené v roce 1961, bylo po svém dokončení největším v Praze. Na unikátní dvanáctipodlažní věžové domy se přijel osobně podívat i Nikita Chruščov při své návštěvě Prahy v roce 1964. Teprve šest let po dokončení domů se dokončovaly terénní a sadové úpravy a komunikace. Malešický park byl dokončen až v roce 1970. Původně se v projektu počítalo s výstavbou kulturního domu s kinem, kavárnou a restaurací, ale nic z těchto záměrů nebylo realizováno. A tak zůstalo nové sídliště plánované pro 17 000 obyvatel s původní obcí Malešice a rodinnými domky v okolí bez jakékoli občanské a kulturní vybavenosti. A s tímto handicapem se Malešice bohužel potýkají až dosud.

Usedlost č.p.11

Malešice jsou tedy sousedstvím staré původní rostlé obce, sídliště z 60. let a individuální výstavby rodinných domů. Tyto části zdánlivě nemají nic společného. Významné stavby v Malešicích jsou v podstatě venkovského a krajinného charakteru. Skoro všechny jsou však v současné době postiženy kolektivním zapomněním. Jen nemnoho kolemjdoucích si všimne zámku, který existuje stále ve své původní hmotě, i když komerčně značně znehodnocen. Kaplička sv. Václava na původní návsi je zarostlá zelení nevalné kvality a rybníček vzal za své. Výklenková kaple nad starými Malešicemi je sice stále tichou připomínkou tragédie bitvy u Štěrbohol, nicméně je opět zasunuta do porostu zeleně a téměř na hranici svého dožití. Základy nedostavěného kostela sv. Josefa zmizely pod novou bytovou výstavbou a poslední stavba s určitým duchovním významem a symbolikou Milíčova modlitebna je zřejmě bude následovat.

Základní ideou a cílem všech aktivit, které jsou v Malešicích pořádány, je tento trend zastavit a případně zvrátit. Malešicemi je nutné procházet. Není zde nějaká významná dopravní linie MHD, na kterou by naši předkové navěsili významné stavby a městské prostory s cílem ukázat je. Malešicemi se musí chodit jako na výletě. Některá místa jsou skrytá a některá jsou v postranních zákoutích. Proto organizujeme vycházky, abychom si uvědomovali sílu a význam některých míst a pátrali pak např. po jejich minulosti.

Malešice mají také své mýty. Asi nejvíce rozšířený je mýtus o univerzitě. Mnoho názvů ulic a míst je spojeno s pražskou univerzitou a jmény jejich rektorů a učitelů. Univerzita však vlastnila ves pouze v letech 1727 – 1784 tj. pouze cca 50 let. Názvy ulic jsou až z 20. století. Z dalších mýtů je možné zmínit např. Mýtus o vrchu Třebešíně jako staroslovanském „třebišti“ (tedy obětišti), který by dokládal dávné pohanské osídlení. Paměť místa se postupně vytrácí a mizí. Na starých pohlednicích Malešic z roku 1902 - 1908 vidíme venkovská stavení, idylická místa u rybníčku a na návsi a v textech vzkazy sdělující pocity z výletu na kolech či „velkého trampu“. Na starých fotografiích je zachycena atmosféra budování sídliště a radosti a strasti života na staveništi. Obojí je minulostí a Malešice především hledají svou současnou tvář a svůj vlastní genius loci a svá propojující témata. Odpovědí může být místo, stavba anebo možná naučná stezka, ale ukáže až čas.

Zveme Vás tedy na návštěvu Malešic. Objevujte s námi kouzlo vesnice ve městě a jejího okolí. Vždyť nalézt smysluplný vztah k místu kde žijeme je tím nejlepším vzkazem pro další generaci. 

Malešice – částečný místopis

Historie obce Malešice (výtah):

Malešice se nacházely u důležitých kupeckých cest. Původní název vsi zněl „Mališice“ = odvozen zřejmě od osobního jména Mališe, kterému obec patřila. První písemná zmínka o Malešicích pochází z roku 1309. V roce 1365 došlo ke změně názvu z Mališic na Malešice. V roce 1408 zde stála údajně gotická tvrz. Ve 2. pol. 15. století vlastnila Malešice staročeská vladycká rodina Malešických z Černožic, kteří vlastnili více obcí v okolí Prahy. Malešické vinice založené v souvislosti s nařízením Karla IV navazovaly na vinice olšanské.

Výklenková kaple z roku 1765, obnovena byla roku 1902

Při obléhání Prahy za třicetileté války byla ves téměř zničena Švédy. V pol. 17.století hospodařil v Malešicích jeden jediný sedlák! Na konci 17.století připadla vesnice hrabatům Vratislavům z Milovic, kteří si nechali vystavět zámek. Dne 7. dubna 1727 koupila ves i zámek v Malešicích a ves Štěrboholy pražská univerzita a připojila je k univerzitním statkům Michle a Horní Počernice. Malešice byly jednou z univerzitních vesnic v letech 1727 – 1784. Na tuto dobu upomínají názvy některých ulic vzniklé ovšem až ve 20. století (Na Univerzitním statku, Bakalářská, Rektorská, Mistrovská a ulice připomínající učitele a rektory: Bacháčkova, Bydžovského, Heldova, Janderova, Kampanova, Kaňkova, Niedrleho, Srnadova, Zálužanského, Trollova, Vydrova). V roce 1922 došlo k připojení obce k Velké Praze.

Malešické památky a významná místa:

Seznam kulturních památek (dle seznamu Národního památkového ústavu):

- kaple Sv. Václava, Malešické náměstí

- výklenková kaple, Rektorská - zámek čp.1 (zámek, stodola, hospodářská budova I a II), Malešické náměstí 9

- hospodářská usedlost č.p.11 (obytný dům, hospodářský objekt, sýpka, stodola, kůlny), Tomsova 13

Kaple sv. Václava: Pozdně barokní kaple se zvoničkou z roku 1765 v místě původní návsi.

Výklenková kaple: Výklenková kaple stojí v Malešicích v blízkosti křížení ulic Rektorská a Na univerzitním statku. Stavebníkem byla pražská Univerzita Karlova a stavba proběhla údajně v roce 1757. Kaple byla údajně postavena na paměť bitvy u Štěrbohol (6/5/1757). Kaple je stejného typu jako proslulé kaple staroboleslavské poutní cesty. V tympanonu je umístěn čtyřlist – kvadrilob se zbytkem fresky s motivem poprsí Panny Marie. V nice je freska s Kristem na kříži a klečící Pannou Marií.

Zámeček s hospodářským dvorem: Stojí na Malešickém náměstí v místě původní středověké tvrze. Zámek nechal postavit v letech 1686 – 1689 Kryštofem Františkem, hrabětem Vratislavem z Mitrovic (nejvyšší zemský písař) podle návrhu architekta Giacoma Antonia Canevalleho za účasti štukatéra Giovanniho Spazia. Dnešní podoba je z roku 1755, kdy proběhly rozsáhlejší stavební úpravy zámečku. Součástí dvora je dodnes vzácně zachovalá barokní sýpka s dvoulodními prostory a dřevěnými stropy a stodola se segmentovými arkádami. Objekty využíval v posledních desetiletích Státní statek hl. m. Prahy a dnes zde sídlí různé firmy.

Hospodářská usedlost č.p.11 – Hotel Baroko: Bývalá raně barokní hospodářská usedlost byla v roce 1761 přestavěna a rozšířena. V 90. letech 20. století rekonstruována a přestavěna na Hotel Baroko.

Další významné stavby a místa:

Milíčova modlitebna: Postavena cca v roce 1957 dle návrhu architekta Bohumila Bareše. V současné době nevyužívána.

Dvojvrší vrchu Tábor a vrchu Smetanka, údolí potoka malá Rokytka: Zde se odehrál nejkrutější boj bitvy u Štěrbohol (6/5/1757). Rakouští vojáci Marie Terezie zde byli poraženi vojsky pruského krále Bedřicha (Fridricha) Velikého.

Jiráskova vila: Vznikla v místě bývalé boudy hlídače vinice a skladu zemědělského nářadí. Další stavební vývoj s různými majiteli.

Na přelomu 19. a 20. století byla zahrada přeměněna na park a usedlost na vilu. Poté se vlastníkem stal komorní rada a průmyslník Jirásko (majitel největšího pražského obchodu s uhlím a vysočanské továrny na nábytek), který zahradu i s vilou vlastnil do konce 2. světové války. Vilu přestavěl na pseudorenesanční zámeček.

Založením novokrajinářského parku pověřil významného zahradního architekta a městského zahradníka Královského hlavního města Prahy architekta Františka Thomayera (např. Karlovo náměstí, Chotkovy sady apod.). Celková koncepce parku s množstvím průhledů a malebných romantických zákoutí a scenérií zůstala zachována.

Jiráskov vila

Za války bylo v objektu velitelství gestapa a německý vojenský lazaret (ten byl údajně v protější budově školy). Na konci války byly odvezeny veškeré dokumenty, pravděpodobně včetně těch, které se týkaly nemovitosti a parku. Doklady o původní podobě parku se tak nedochovaly. Během války také zmizela původní sochařská výzdoba. V roce 1946 objekt zkonfiskoval stát na základě Benešových dekretů. V roce 1948 jej stát převedl na hlavní město Prahu. V roce 1954 byla přidělena společně s hrdlořezskou školou Zahradnickému podniku hl. m. Prahy pro podnikové učiliště.

Zdroj : https://www.malesice.eu/

Objevte své město!: Praha, MalešiceProcházka Malešicemi

Seriál procházek po městech České republiky po úspěšném loňském prvním ročníku pokračuje i letos. U příležitosti mezinárodního dne architektury se můžete vydat na zajímavá místa v desítkách měst ve společnosti architektů nebo teoretiků.

Například ti, které láká poetika neprostor, nearchitektury a neurbanismu v pražských Malešicích, si můžou nejen tuto čtvrť zblízka osahat v doprovodu novinářky Karolíny Vránkové. Robert Candra se jí ptal, proč právě Malešice, které si hodně lidí spojí hlavně s poněkud výhrůžnou dominantou tamní spalovny. 

„Protože Malešice jsou plné zajímavostí, ačkoli se to moc neví," pohotově říká Karolína Vránková, která tu prožila značnou část života. „Naše trasa nepovede jen Malešicemi, začíná vlastně na Žižkově u kina Aero, pak vede přes Židovské pece kolem nového obytného areálu Alfa přes dneska už docela slavný dům Eggo od A69 – architektů."

Ze Žižkova pak procházka přes hraniční lesík zamíří do Malešic. „Tam začneme domovem důchodců, pak půjdeme do historického centra Malešic, neboť se to málo ví, ale Malešice byly jedna z nejstarších obcí v okolí Prahy se středověkým původem. A pak se dostaneme ke zdejším dominantám, což je spalovna a teplárna, a skončíme v malešickém Vietnamu," vysvětluje Karolína Vránková, která má zvláštní vztah třeba právě k malešickému domovu pro seniory v ulici, kde sama bydlí. Projekt Jana Línka a Vlada Miluniče vznikal od půlky 70. do půlky 80. let. „My jsme tady tenkrát bydleli a ztratil se nám novofundlandský pes. V naší rodině a vlastně v celé ulici se traduje, že ho sežrali pracovníci na výkopech domova důchodců. Což ilustruje, že ten domov tu byl svého času vnímán jako čisté zlo, že tu v klidné oblasti najednou vyrostou nějaké paneláky a tak dál. Je zajímavé, že doba to vlastně vyhodnotila jinak," přidává Karolína osobní vzpomínku.„Dneska je tam souborů domů několik, a tenhle je z nich jednoznačně nejlepší. Má svou vlastní malou krajinu, která je velmi dobře promyšlená. Navíc je taková polouzavřená, takže ti obyvatelé mají svůj polosoukromý prostor, ale nejsou odděleni žádným plotem, je to průchozí." Areál zdobí i několik dobových děl sochaře Čestmíra Sušky a altán Karla Nepraše.

Karolína Vránková do své procházky zahrnula i některé specifické oblasti, kterým říká „neprostory“ a „nekrajiny“. „To jsou prostory, které vlastně nikdo nechtěl. Něco, co město tak nějak strávilo a vyvrhlo. Uvědomila jsem si, že je tady spousta různých autobazarů, autoopraven, různých křovisek, křižovatek, zvláštní zbytkové zeleně, jsou tu obrovské železniční brownfieldy... Asi nikoho – ani sebe – nemůžu přesvědčit, že je to hezké podle nějakých konvenčních estetických měřítek, ale svůj půvab to má a třeba se najdou labužníci, kteří si to při procházce vychutnají," uzavírá Karolína Vránková. Na výpravu do malešických neprostor v zemi nikohov jejím doprovodu se vyráží v neděli 30. září v půl třetí od žižkovského kina Aero. 

Převzato z : Den architektury: Objevte své město s Radiem Wave

Autor:  Robert Candra